Profesní deformace

Profesní deformace na Koh Phanganu: Když si stavařka ani v ráji neodpustí koukání na bagry

Když jsem balila kufry na Koh Phangan, měla jsem jasný plán: „Teď si to užiju! Trochu odpočinku, relaxu, vypnu od všeho – hlavně od stavby.“ Jasně, jedu sem sice částečně pracovně – podílíme se na přípravě realizace retreatového centra, ale hlavně jsem si říkala, že si dám pauzu. Žádné plány, žádné rozpočty, žádné „kde je ten mix s betonem…. ?!“. Prostě pláž, moře, kokosový drink v ruce a možná trocha jógy na pohodu. No a jak to dopadlo? První den sedím na pláži, slunce zapadá, romantika jako z pohlednice – a já? Místo užívání si koukám na bagr, co kousek dál rovná terén pro novou vilu. Profesní deformace v plné parádě – ani v tropickém ráji si stavařka neodpustí svůj tik v oku!

Kovové konstrukce a moje „evropské oči“

Hned po příjezdu jsem měla co dělat, aby mi nespadla čelist – ale ne kvůli palmám, spíš kvůli těm kovovým konstrukcím všude kolem. Tady na Koh Phanganu je to jejich hit: kovový skelet, do toho příčky, a když je nálada, tak třeba vybetonují sloupy nebo základovou desku. Krovy? Taky kovové, žádné romantické dřevěné trámy. A musím říct, že to dává smysl! Tady není potřeba žádná tepelná izolace – je tu pořád horko jako v sauně, takže nikdo neřeší, jak si udržet teplíčko. Všechno je o tom, aby to dýchalo a mělo stín.

Jenže pak přijde to „ale“. Tropické vlhko a termiti jsou tady dřevu horší nepřátelé než moje nálada, když se zpozdí dodávka materiálu. U nás bych si jako interiérová designérka pohrávala s dřevěnými obklady, masivními trámy a dokonalými detaily, tady by to za rok bylo na vyhození. Kov je tedy jasná volba – jednoduché, rychlé, praktické. Ale přiznám se, moje evropské oči, zvyklé na precizní vrstvy polystyrenu a parozábrany, si na to chvíli zvykaly. Kde je ta krásná skladba střechy? Kde je moje milovaná technologie? A pak mi došlo – tady to prostě nemají zapotřebí.

„Postavíme, a pak nějak domyslíme“

Co mě ale fakt dostává, je ten jejich přístup k plánování. Jako designerka mám ráda, když je všechno pěkně promyšlené od začátku – rozvody vody, kanalizace, klimatizace, aby pak interiér nějak vypadal – to si člověk může schovat do zdí, když to má v hlavě srovnané. Ale tady? Mám pocit, že nejdřív postaví dům a pak ho rozvrtají, aby tam nějak narvali trubky a kabely. Viděla jsem novou stavbu, kde rozvody visely venku jako dekorace – a ne, nebyl to zrovna designový kousek, co bych si vyfotila na Instagram! U nás bych za to inženýrovi vynadala, tady to nikoho netrápí. Možná je to ta thajská pohodička, nebo prostě jiný styl. Ale občas mě svrbí prsty, abych jim nakreslila pořádný plánek.

Thajsko – noční můra elektrikáře

A pak je tu elektřina. Když jsem poprvé zahlédla průtokový ohřívač přímo ve sprše – jo, hned nad hlavou, bez jakékoli vzdálenosti od vody – málem jsem si musela sednout. U nás máme pravidla vytesaná do kamene: kde co nesmí být, jak daleko od vody, uzemnění, pojistky... Tady? Průtokáč si klidně visí, zatímco se sprchuješ, a nikoho nenapadne, že by to mohlo být riziko. Thajsko by pro naše elektrikáře bylo peklo – nebo možná ráj, protože by tu měli co napravovat do aleluja.

Proč jsem tady vlastně já?

Abych ale nebyla jen ta věčně kritická Evropanka, musím říct, proč jsem tady. S týmem pracujeme na přípravě retreatového centra – místa, kde se spojí kouzlo Koh Phanganu s klidem a pohodou. (Více najdeš na http://www.retreatvthajsku.cz.) Chceme tu postavit něco, co bude ctít místní styl, ale zároveň přinese trochu té evropské preciznosti – ano, včetně schovaných rozvodů, to si nenechám vymluvit! Je to výzva, ale baví mě to. A i když si tu občas postěžuju na šlendrijánství a špatně položené kabely, musím uznat, že ten ostrov má něco do sebe. Možná je to ta jednoduchost, co mě tak chytla za srdce.

Takže zatímco si tu popíjím kokosový drink a máčím nohy v moři, pořád koutkem oka sleduju, jak staví další dům. Profesní deformace se nezapře – ale aspoň mám historky, co? A kdo ví, třeba si tu jednou postavím vlastní vilku. Ale rozvody si schovám, to mi nikdo nevyvrátí!